Ústa nalinkovaná k dokonalosti nás straší při pohledu

vzhůru do oken.

A třikrát běda tomu, kdo si, schoulený v otrhaném kabátu,

zapaluje cigaretu

o dusnou atmosféru města.

A je to vůbec atmosféra?

A je to vůbec slovo?

Slova nás dostihla skoro na začátku.

Okna se lesknou výhrůžným

fialovým vztekem.

Až prvně pocítíme úder slovem

do slabin,

nebudeme již běhat nazí po lese,

ale sedneme si na pařez

a s děvčaty i chlapci si začneme

vzájemně třít

kolena, stehna, jakož i tápavě hledat něco,

čemu by se mělo říkat "pohlaví"

(kdy chlapci cítí, že jsou v nevýhodě).

Přestane nás to bavit po dvou minutách;

oblékneme se jenom do triček

a obřadně se jeden druhému

ukloníme.

Matně tušíme, že právě teď bychom měli

začít brečet,

ale náš věk a důstojnost

nic podobného nedovoluje.

A pak už jen mrknutím oka všechno

smažeme -

ti nejodvážnější se obléknou

úplně

a melou cosi o tlustém doutníku

mezi zuby,

přičemž se pokračuje v honbě

za ukrytým pokladem.

Nánosy vět jsou čím dál

mazlavější,

křik ostřejší a s bolavými

ostny,

a jak se vracíme k teď již

slepým, černým oknům,

ovládají nás

ukradená slova,

která tak neskutečně dlouho

skládáme do všech podrobností

vytvářejíce velejemné záhyby a tvary

barevného kaleidoskopu.

Je uvěřitelně špinavý a lechtá

na podbřišku

a ještě níž,

což si právě teď uvědomují

pouze děvčata.

Sen stal se skutečností.